středa 12. dubna 2017

Zase v posteli

Byl by to den jako každý jiný, s jedinou výjimkou. Už lehce po jedné hodině odpoledne jsem rušila své místo na obvyklé úterní lekci jógy, do mozku se mi zahryzává kolegovo mírně dramatické: "... a ty do půl roku skončíš v nemocnici, na týden, celá se z toho zhroutíš, dopadneš stejně jako já, ale mnohem hůř, ty se jen tváříš, že jsi v pohodě, ale nejsi.." a žaludek se podivně kroutí.

Ve tři hodiny a třináct minut dopisuju poslední email, odhlašuju se z počítače a loučím se v kanceláři se slovy, že mi není dobře, že si potřebuju jít lehnout. Na chodbě ještě pořeším pár pracovních věcí, ale pak už jen úprk na zastávku, choulení se do péřové bundy a odpočítávání minut do příjezdu busu.

Doma jsem odhodila šaty do kouta, převlékla se do pyžama a usla. Usla na dlouho, probudil mě jen telefonát manžela, že přijde později domů, ale že až se prospím, ať mu zavolám, aby věděl, co připravit na večeři. No, vzbudily mě až klíče v zámku, ještě štěstí, že jsem duchapřítomně poslala smskou svá jídelní přání ještě před komatem v peřinách.

Noc nebyla lepší - sice jsem spala hluboce, ale někdy okolo čtvrté mě probudily křeče v břiše, a tak jsem si jen odevzdaně vzala knížku a vyrazila na onu místnost. Ráno bylo jasno. Slabost v těle, bolest hlavy, v břiše rybník. Do práce jsem už nedošla, nemělo to smysl. I když jsem měla naplánované důležité schůzky s managementem, prostě jsem je zrušila. Už dávno jsem pochopila, že když člověk dojde do práce prokazatelně v nekondici, s žádným milosrdenstvím se nesetká. Prostě jedeš stejně jako zdravý člověk a nikdo se neptá.

Strávila jsem den v posteli a věnovala se - ničemu. Prostě jsem si četla svoje oblíbené blogy, dívala se na videa na youtube, na pozadí mi hráli Přátelé... Když už mi bylo trochu líp a já se dokázala postavit, dala jsem si vařit hovězí vývar na plotnu, ať aspoň z něčeho naberu sílu. A přemýšlela jsem o tom, co mi říkal kolega, napolo upřímně, napolo v mírném afektu. Uznávám, možná se za něco skrývám a moje tělo zase říká dost, ale nechci si mysl zanášet vlastními toxickými myšlenkami.  Na to jsem expert a nehodlám to ještě přiživovat.

Jestli ve mně něco hodně zarezonovalo, tak tento článek. Čím dál tím víc si zakládám na vlastní opravdovosti. Ono to vlastně prosakuje i sem - neumím si vymýšlet něco, co není pravda, a už vůbec nedisponuji schopností fantazírovat o svém životě. Jenže být opravdová někdy není tak úplně snadné, jak se na první pohled zdá. A mně je sympatické podpořit svoji sebe-jistotu právě v těch chvílích, kdy se cítím nejvíc zranitelná.

Tmavě růžové rty.
Ráno umyté vlasy vonící čerstvostí.
Bílá košile, pohodlné kalhoty a ještě pohodlnější boty.

Žádné šaty ani sukně - ty mi primárně nevadí, ale vadí mi okraj silonek zaříznutý přímo v žaludku.
Žádné podpatky, i když na nich chodit umím, protože oteklé nohy.

A co je úplně nejvíc, tak bavlna. Protože se chci cítit jako v bavlnce!

To, co vyzařujete navenek, vás ovlivňuje i uvnitř. Když je všechno ono (a přesně poznáte, kdy to vončo je!), zapadne to a vy zaválíte. Jste okouzlující bytost, nebojíte se říct nahlas to, co si myslíte, s úsměvem na rtech vyberete všechny zatáčky a ani nemrknete.

A pak jsou tu dny jako ten dnešní, kdy zápasíte se střevní chřipkou a jediné, po čem toužíte, je zatraceně bavlněné, zatraceně pohodlné pyžamo a teplá postel.





No, snad zítra bude líp.

úterý 11. dubna 2017

Třicítka


Na konci roku přijde. Neptá se, jestli je vítaná, prostě přijde jako fakt, rozcapí se u nás doma na gauči a bude mě pozorovat ostřížím zrakem, jak se mám.

Nedávno jsme to rozebíraly s kamarádkami z vejšky. Skupina stejně starých žen, některé už mají dítko, jiné ho očekávají, jiné jsou zásadně proti a jiné se nechávají unést vlnou života a neřeší nic. A přesto všechno polovina z nich není úplně v pohodě s tím, že je paní Třicítka navštíví. Důvody jsou různé.

Ten můj je, že se cítím jaksi nepatřičně. Stihla jsem do třiceti hromadu věcí, o kterých se jiným vlastně ani nesnilo. Ale stejnou měrou jsem nestihla to, čeho dosáhly jiné - založily rodinu, našly novou perspektivu, leccos se jim utřídilo. S každým dalším dnem přestávám mít pocit, že je nezbytně nutné závodit s ostatními a předhánět se, kdo je v čem lepší, je totiž pravda, že začínám lenivět a spousta věcí už mi začíná být volná. Na druhou stranu mi ale chybí moudrost. Moudrost a nadhled, který přichází s věkem a s počtem uražených kilometrů na cestě životem.

Moje role paní HR Manažerky je toho jasným důkazem - motám se podle větru, odkud zrovna fouká. Všichni mě chtějí pro sebe, všichni tahají za své nitky a mě to dost často odvane tam, kde být nechci. Třeba někde mezi druhou a pátou v noci očima přilepenou na tmavé zdi, protože mě sžírají pochybnosti, jestli to ustojím. Dělám dost? Mohu dělat ještě víc? Co se stane, když přestanu jet na plný koule? Co když si ten život dostatečně neužívám?

Teď je trendy cestovat. Stát se digitálním nomádem, pracovat z hor anebo z pláže. Láká mě jet někam pryč, ale jen na chvilku. Pak si vzpomenu na to, jak zabloudím i v Brně, když jdu na HR snídani do brněnského Impact Hubu, anebo jak mám vyšlapanou trasu do pražských kanceláří, když tam jedu na služebku (metrem C na Pankrác, zahnout doleva, doleva, vchod s krávou, šesté patro, hotel minutu cesty od kanceláře, hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí), a všechno to cestování mě přejde. Vždyť mi trvalo téměř dvacet let, než jsem dokázala přemoct odpor k toaletám v dopravních prostředcích! Jak bych přežila delší cestu než Praha - Brno a zpět?

Taky je trendy hledět na životní prostředí, odepisovat na zprávy do jedné minuty od přečtení, nosit šedou a černou a dívčí šaty krátké těsně po zadek, sledovat inovativní appky a hackovat svůj život do zblbnutí. Možná mi ještě není třicet, ale na tohle si skutečně už začínám připadat stará. HR snídaně v Impact Hubu byla změť trendy anglických slov, workflows na všechno, Macy na všechno, appku na všechnu. Celou dobu jsem se v hlavě smála. Smála jsem se té tragikomedii - oni jsou tak mladí, tak povrchní! Dobře, věří svému snu, jsou ponoření ve svém nadšení? Ale je nadšení dlouhodobě udržitelné? Není to jen taková berlička?

Poprvé zakouším pocit, že můžu všechno, na co si vzpomenu. Můžu jít na pitomý divadelný představení a odejít v půlce. Můžu vyházet všechny boty na podpatku. Můžu cvičit šestkrát týdně, protože se mi chce. Můžu si najít cestu ke spokojenosti v práci i sama. A můžu si dopřát jeden den oraz a nic nedělat. Můžu být svá a všem to vlastně může být úplně jedno, a to dokonce i rodině, protože kdo jiný než rodina by mě měl podpořit v tom být svá?

Třicítka mě pořád děsí, ale naštěstí mám před sebou ještě pár měsíců, než dostanu bohatou květinu. Do té doby klidně ještě stihnu:

  • Tetování;
  • Stoj na hlavě;
  • Přestěhovat se;
  • Milionkrát se rozplakat a rozčílit;
  • Bilionkrát se upřímně od sdrce zasmát;
  • Přečíst spoustu brakové literatury;
  • Zhroutit se a zase se postavit zpátky na nohy.

Vždyť co je štěstí?

Jen to, co za osobní štěstí považuješ. A pro mě je teď štěstí, že spím celou noc.
 
 

pondělí 3. dubna 2017

Začátečnická chyba


Člověk nikdy není dostatečně moudrým na to, aby se nedopustil začátečnických chyb, bez ohledu na věk. Obratní jazykové mě snad opraví, že moudrosti se dosahuje právě tím, že člověk si chybami projde, poučí se z nich a najde potřebný nadhled pro příště.

Jedna z mých (dalších) začátečnických chyb byla koupě nového bytu. Jakože úplně nového bytu, který jsem při podpisu kupní smlouvy neviděla a ani nemohla vidět, protože tehdy ještě nebyla ani základová deska celého domu. Cena za byt byla astronomická, ale opájena egoistickým úspěchem, že na takovou hypotéku dosáhnu, mi zatmavila úsudek. Moudří už tuší.

Hledat vlastní bydlení v Brně je náročný úkol. Brno funguje na principu územního plánování, které se schvaluje na hodně let dopředu. Poptávka po vlastním bydlení roste, území však není nafukovací a investoři a developeři staví doslova na centimetrech čtverečních. Ceny tedy reflektují tu nesmírnou exkluzivitu - není kde stavět, važ si toho, nákupčí, že si kupuješ byt. Moje požadavky byly ještě takové, že jsem chtěla bydlet v dosahu MHD. Pořád nerada řídím, navíc jsem nechtěla být závislá na autě. Také jsem chtěla, aby v okolí byl nějaký obchod, abych se koukala do zeleně a abych cestováním za prací netrávila hodiny a hodiny v dopravních prostředcích a na zastávkách (každodenní neurózu ježdění přes židenická kasárna už prosím ne). K tomu se přidaly požadavky pana manžela, že chce mít pravidelné místnosti, bydlení musí být moderní, v dobré lokalitě... Cvičení z manželských kompromisů nám sice udělila až lekce koupelna, ale ani tohle se neobešlo od vodopádů slz, platonického zamilování se do malých bytů a vyjasňování si, co že je vlastně cílem.

A pak to přišlo. Lokalita obloukem přecházená, v podstatě z prvního kola byla vyřazená hned. Jenže po roce a kousku zoufalství, kdy exkluzivní ceny bytů absolutně neodpovídaly kvalitě nabízeného, jsme se nechali zlákat webovou prezentací. Shlédnutí půdorysu, propočítání podlahové plochy, rozvážení, jak moc nám budou vadit okna do ulice jsme nakonec kývli.

Vyřízení hypotéky ani moc nebolelo, kupní smlouva se nakonec taky podepsala a člověk si v blažené nevědomosti říkal, že teď už jen bude vybírat kachličky do koupelny a ukazovat prstíkem do vzorníku podlah. Ó, jak pošetilý omyl to byl! Jasně. Prstíkem skutečně člověk zapichuje do katalogu, ale nedejbože když si nevybereš ze standardu! Každá klientská změna je tvrdě zpoplateněna. Nesedí ti počet zásuvek v obýváku? Nevadí. Nakresli si, kolik jich chceš navíc. A za týden faktura. Nebo email typu Paní Nanavé, bylo by vhodné nechat udělat podlahové topení, ale budeme dělat jen celý konkrétní okruh, takže je to buď ano nebo ne. Anebo paní Nanavé, stropem vám povedou trubky, to budou potřeba podhledy, 660 Kč za metr čtvereční! Nejsem zpovykaná, jak říkám, koupelna nás vytrestala dost. Ale tahle tisícovečka k tisícovečce zapříčinila, že rodinný rozpočet se tenčí. Hodně tenčí. A v kombinaci se rozjíždějícím se podnikáním pana manžela to znamená, že na to nejdůležitější, nač paní Nanavé čeká, nevychází.

Vysnila jsem si totiž velkou kuchyň. Praktickou. Snadno udržovatelnou s dostatečnou pracovní plochou a se spížkou. Osvětlení nainstalované tak, abych si nestínila a na pracovní desku dobře viděla. Strávím v kuchyni hromadu času, miluju to, a tak jsem si chtěla zařídit kuchyň podle svých potřeb a dosavadních zkušeností. Protože stavaři v bytě potřebovali výkresy rozvodů, vpadli jsme do jednoho kuchyňského studia, kde jsme si v tomto směru hodně zasouzněli. Navržený výsledek měl jen jednu vadu na kráse. Cena.
 
 

Ona ta cena vlastně není přemrštěná. Je zcela normální, adekvátní, jenže by byla dosažitelná, kdybychom oba dva dostávali 15. pravidelnou mzdu. Jenže člověk míní... Prostě a jednoduše nám to teď chybí. A se všemi drobnými úpravami se vidina krásné funkční kuchyně vzdaluje a vzdaluje. Pan manžel sice vyhrožuje, že prostě nebudeme mít kuchyň, ale mé praktické já tvrdí, že je to věc, bez které se obejít nedá. Ne dlouhodobě. Ne s jedním příjmem.





Sama v sobě přemýšlím, jak z toho ven. Jak překlenout období, než se nám podaří našetřit další finance (poznámka na okraj - díky jednomu příjmu a hypotéce už nedosáhnu na jiný úvěr). Jak moc žít provizorně, lze vůbec vyrobit provizorní kuchyň?

Co si myslím, že bude rozhodně potřeba:

  • Vodovodní baterie
  • Dřez
  • Pracovní stůl/pracovní plocha
  • Police na nádobí
  • Plotýnka
  • Lednice

Pořád to v hlavě promýšlím, zleva doprava. Jsou dny, kdy na to pohlížím jako na výzvu - tak si prostě vyrobíme hipster kuchyň! Ale na druhé straně je mi smutno, protože nejsem úplně fanoušek zbastlených věcí. Obzvlášť, když rukama nevládnu. Tím pádem jsem si na sebe ušila seberozvojový bič - prostě to budu muset ovládnout. Krást nehodlám, v práci raketový mzdový nárust také neočekávám, nic jiného nezbývá. Pro začátek by mě zajímalo, jestli někdo do takového projektu někdy šel? A nepsal si o tom náhodou blogísek?

V každém příběhu musí být ponaučení. Co bych tedy udělala jinak, kdybych teď měla kupovat byt? Hodně bych se ptala na to, jak jsou řešené klientské změny a ráda bych viděla technickou dokumentaci předem (hlavně elektroinstalace, vodoinstalace, topení). Pokud bych naznala, že tam něco nedává smysl, tak chtěla změnu smluvně ukotvit. Nenechala bych se ukolébat tím, že za cenu bytu si nakupuju všechno a že platím jen svoji kuchyň. To je totiž hrozná lež, byť milosrdná. A rozhodně bych se nebála být víc asertivní.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. A teď nemám zrovna na mysli to, že se naučím ovládat vrtačku a akušroubovák. Jde o to, že jsem si každý den začala s úžasem připouštět, že jsem strašně silná ženská. Že zvládám řešit stavbu, práci, manažerskou roli, péči o domácnost, plnou lednici, dobré jídlo, vlastní pečivo, sport, čtení a přátele. A do toho všeho se pořád snažím zlepšovat - sama pro sebe. Holka, máš v sobě páru o síle páru volů, fakt. Klobouk dolů!

pátek 20. ledna 2017

Nejšílenější nápad

Už od Vánoc jsem se třásla strachy z toho, co mě čeká v lednu v práci. Neměla jsem ani tušení, co mě čeká a všechny moje myšlenky se upnuly k jediné větě: "Hlavně ať to přežiju." Proč? Protože jsem se najednou z řadového zaměstnance dostala do role vedoucího, ačkoli jsem po tom vůbec netoužila. Nebylo ale zbytí - zůstávám totiž pořád věrná svému nešvaru neříkat NE. Za žádnou cenu. A tak jsem druhého ledna naklusala do práce, před sebou firmu o velikosti 300 zaměstnanců a malý tým, kterým otřásla poměrně zásadní čistka před koncem roku. 

Celý první týden v lednu jsem nespala. Mezi druhou a třetí v noci jsem seděla v posteli, nemohla jsem dýchat a měla jsem záchvaty úzkosti, že to celé pohnojím. Že to neustojím. A v jedné z nejkritičtějších chvil, po přečtení přílohy Respektu o nejsilnějších trendech v roce 2016, jsem dostala šílený nápad. Počkám, až se šéfová vrátí z mateřské (a bude to brzo), požádám si o zkrácený úvazek a ve zbylém čase se konečně pořádně ponořím do jógy a zkusím polehoučku lektorovat.

Ze srandy jsem to nadhodila doma, muž, poučen knihou Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jen empaticky přikývl, ale myslel si něco o... A mě to hrozně rozesmálo. Je to šílený! Je to nereálný? Není! Proč by to nešlo? Vymyslela jsem si úplně jasný scénář o tom, jak by to mohlo být, co se všechno musí stát... a celé mě to uklidnilo. Velmi. Na všech frontách.

Druhý lednový pracovní týden byl o trochu lepší. Mnohem lépe se mi spalo, v práci jsem neřešila nic až tak zásadního. Nebo možná řešila, ale dokázala jsem se na to podívat s větším nadhledem. A najednou to přišlo samo. Prostě jsem změnila "Hlavně ať to přežiju" na "Hlavní je si ten rok užít!" Taky vám to zní jinak? Pozitivněji? Mně rozhodně. 

A přes ty pozitivní brýle jsem se najednou začala dívat na svoji práci trochu jinak. Pro mě se až tak nic moc nezměnilo. Všechno, co teď mám dělat, jsem dělala už v předchozí práci. Ať mi už nikdo nikdy neříká, že jsem byla tehdy junior. Houby! Dělala jsem už tehdy HR Managera, jen jsem pod sebou neměla tým lidí. Musela jsem dělat stejná rozhodnutí, fungovat s managementem firmy úplně stejně jako teď, řídit spoustu změn v zaměstnaneckých poměrech a dbát na to, aby se neporušovalo to, co nemá. A hasila jsem požáry. Ty především. Takže si prostě v pondělí ráno obouvám svoje staré boty a chodím v nich ve své stávající práci. A to mě překvapivě uklidňuje. S čím ale bojuju je vedení týmu - jsem spíš introvertní nelida a spoustou emočních věcí se nezabývám. Ale tím se budu muset prokousat postupně. Koneckonců, za tým se dokážu postavit zcela přirozeně a víc zpočátku nebude třeba.

Může za to jóga? Možná je tohle vlastně moje vnitřní jóga - dostávám svoje smýšlení do asán, o nichž jsem si myslela, že je nikdy nezakusím. Já vím, že můj nápad opustit full time job je pitomost, ale pokud mi to otevřelo cestu zklidnit se, proč ne? Proč nesnít? 

Co nejšílenějšího napadlo kdy vás? A k čemu to vedlo?

pátek 30. prosince 2016

Když nacházíš inspiraci

Myslím, že bilancování na konci roku se nevyhneme nikdo. Moje bude takové trochu netradiční, protože - jak asi mnozí moudře vědí - ráda se obklopuji inspirativními lidmi. A je mi celkem jedno, jestli se s nimi potkávám každý den, anebo je sleduji v jejich virtuálním životě.

Inspirací číslo jedna je pro mě Kateřina VackováVackovka je prostě žena mého srdce. Její aktivity spojené s loonem mě sice nechávají poměrně dost chladnou, ale velmi silně ve mně zarezonovalo její motto, které jsem si volně adoptovala také - jasně, když máš raka, může to být hrozně naprd, anebo to taky může být naděje udělat si ten život lepším a podle svého. Zaplaťpánbu jsem zdravá jako řípa, ale dost často propadám smutkům, že svůj život nežiju tak, jak bych si přála. Jasně, asi nikdy nebudu umět tancovat jako bohyně a na ty lekce pole dance se stejně nezapíšu, nebudu mít volnou pracovní dobu a nebudu mít byt jako ze škatulky, ale můžu se tomu aspoň přiblížit. A jediné, co k tomu potřebuju, jsem já. V tomto duchu jsem si řekla, že se z toho, že se od ledna ocitnu v botách své šéfové (toho času v požehnaném očekávání), prostě neposeru. Že zvládnu pracovat, pracovat dobře, ale zároveň nezapomenu na své záliby a koníčky, na svoji rodinu a svoje přátele. Prostě ne. 



Nejvíc mě bavil její instragram, když byla v Portu. Bylo to hodně o rybách, o józe, běhání a surfu, ale taky možná o mírné bezradnosti v nemocnici. Ze všech těch fotek jsem cítila, jak ke mně lidsky promlouvá, věřila jsem jí, že všechno není jen tak samo sebou, ale je potřeba zkousnout i ty hořké okamžiky. Ale když si věříš, pak to nějak jde a nějak se to udělá. Pro mě je ta víra v sebe vlastně vyobrazená hodně tou její výraznou rtěnkou - tmavorůžovou a červenou. Dodalo mi to odvahy si taky jednu takovou pořídit. A funguje to. Když ji nosím na rtech, cítím se žensky, silně, ale jsem to já. Jistá sama sebou. 



Lada Brůnová je pro mě ženou číslo dvě. To děvče prostě začalo kreslit. Od nejistých začátků se vykreslila k nádherným komiksovým skicám a pro mě je to jasné znamení - makej na sobě a neustávej. Vykřesej svoji jiskru a pílí o ní pečuj, aby vyrostla v plamen a ten hořel dál. Čím dál víc si uvědomuju, že některé věci prostě nejdou hned napoprvé. Sice mám obrovskou radost, když pracuju na věcech, které zvládám levou zadní, ale nikam mě to moc neposouvá. Prostě mi to jde, je to pro mě motivační, ale nic víc. Ale když se s něčím víc trápím, má to pro mě pak mnohem větší hodnotu a víc z toho odnesu. Těžko se to vysvětluje, ale prostě ten pocit vítězství, když pokořím něco, co mi dřív nešlo, ten je prostě boží.



Z virtuálního světa fitness jsem utekla. Dobrovolně. A víte proč? Protože tam všichni lžou a nejvíc lžou sami sobě. A pro mě, člověka velmi soutěživého, je to moc těžké překousnout a nesrovnávat se s nimi. Přesto je tu jedna jediná výjimka. Je to iamzuz1. Neskutečná ženská. Neskutečná. Jasně, chtěla bych uzvednout na benchi to, co ona, zvednout v mrtvém tahu to, co ona, zhubnout to, co ona, stíhat to, co ona. Jenže já si ze svých vzorů beru i ty negativní věci a Zuzka je pro mě velký vykřičník. Jasně, můžu být činorodá, aktivní, můžu spát pár hodin denně a zvládat práce za dva, ale nic se nemá přehánět. Vůbec nic. I když by bylo super mít postavičku jako ona, uvědomuju si, že kdybych to moc chtěla, tak to mám jistě taky. Ale zcela evidentně to pro mě zase taková priorita není, když s tím nic nedělám. Taky bych mohla vstávat o půl šesté ráno, jít si zaběhat, uvařit si jídlo na celý den, pak dojít na těžký trénink a mezitím pracovat/studovat. Ale to by pro mě nebyl ten správný život.



Předposlední ženou, kterou virtuálně stalkuju, je Zásadně zdravě. Jídlo je pro mě pořád velkou vášní a tak nějak všeobecně mě baví Janin přístup ke stravování a ke zdravému pohybu. Má krásně zpracovaný blog, doladěný do detailů (a detailů, těch si dost všímám!), nemám z ní pocit, že by ty věci dělala bez srdce. Opravdová, to je to slovo, které mě napadá, když se prodírám jejími instagramovými příspěvky. Nedávno mě dostala svým otevřeným článkem. Byl velmi komplexní, ale nebylo to o fňukání - bylo to o cestě, jak z toho ven. Byl mi připomínkou, že není třeba se babrat v nespravedlnostech světa, ale vyvíjet energii na to, jak z těch nespravedlností ven. Dobrým jídlem, pohodou v duši a když to prostě nejde, tak to nelámat přes koleno. Díky Janě jsem přestala hrát hrdinku a proležela jsem 23. a 24. prosince v posteli, protože mi bylo hodně, hodně, hodně zle. A nelitovala jsem ani jedné minuty, kdy jsem tupě zírala na televizi a prostě jen habitovala, protože stejně nic jiného nešlo. 



Nakonec zase trochu zabrousíme do fitness světa. Já vím, já vím, vždyť jsem říkala, že jsem všechny sledovat přestala. Tohle je ale drobná výjimka, potkala jsem ji totiž osobně. Je jí 35 a vitalita z ní prýští jako med. Doslova. Jsem jí úplně uhranutá. A víte proč? Protože je vidět, že se cítí dobře. A to je věc, po které taky moc toužím. A dodává mi to naději, že je jedno, kolik ti je, ale ono to přijde. Posloužila mi jako vzor pro vlastní plán, jak se cítit lépe, zdravěji a plná energie. Všimněte si, že poprvé nepíšu, že toužím být hubená jak lunt a mít vyrýsované břišáky. Chci být prostě jen plná života a začít tak vzdorovat těm zhoubným následkům stresu, které mě pronásledují (a není to jen to moje šílené akné, nafouknuté břicho a popřípadě zánět močáku nebo ledvin). Podle mě je to ten nejhezčí doplněk k té výrazné rtěnce.



Osudových žen, které ke mě přicházejí a zase odcházejí, je mnoho. Tyhle ale byly ty, které mě v roce 2016 opravdu oslovily. Nikdy si to asi nepřečtou, ale chtěla bych jim za to aspoň touto formou poděkovat. Že mi dovolí nahlížet do jejich výseče života a brát si z toho to, co mi pomáhá. A snad i já na oplátku někoho inspiruji (v dobrém i v tom zlém), aby ten vesmír byl v rovnováze.


středa 28. prosince 2016

Když máš přání

Včera jsem se dívala na Sedmero krkavců od Alice Nellis. Jedním z mravních ponaučení pohádky bylo, že si nemáme přát nic, čeho bychom později litovali. Ale jak můžeme dopředu vědět, že naše přání jsou opravdu ryzí a nepromění se v nic, co by nám později ublížilo?

Je to déle než rok, kdy jsem si začala opravdu z hloubi duše přát miminko. Všechno se ve mně pomlátilo, příslovečné biologické hodiny se zbláznily a od té chvíle je pro mě měsíční návštěva periody truchlením nad prázdným lůnem. O mém přání neví mnoho lidí. Tajemství znají mé kamarádky, s mužem o tom téměř nemluvím, protože jak už asi všichni dávno pochopili, na výrobu miminka jsou potřeba přání dvě a ne jen jedno, byť zbožné. Téma je to pochopitelně rozbuškové, argumentačně podtrhnuté aktuální velikostí našeho bydlení (jedna místnost), aktuálními příjmy, aktuálními závazky (hypotéka) a především aktuální profesní situací muže, který v roce 2016 udělal několik vážných kroků vstříc své kariéře a docela dost to bolelo. Nás oba. 

Všechna moje přání se dají popsat jako vzplanutí vášně. Prostě po něčem zatoužím, začnu se po realizaci horečně shánět a když zhasnu (90 % případů), pak to nebylo opravdové přání. Některá přání jsou splnitelná hned, to zajdu do obchodu, pořídím a po chvíli uživání (kouknutí se do zrcadla) zjistím, že to bylo pěkně nesmyslné přání. Ale miminko si přeju už dlouho. Je to záruka toho, že je to přání pravé? Opravdové? Že ho budu brát cele, tak, jak to přijde a bude to? Že to nebude jen zářivé?

A tady to právě začíná. Bojím se, že takové přání je obrovským závazkem, se kterým se nebudu moci popasovat. Že toho budu litovat. Vždyť teď máme ten nejpohodlnější život na světě! Máme malý byt, pár kytek, které přežijí bojové podmínky, ještě nejsme úplně zadlužení, mám stabilní práci a dobré ohodnocení, muž si rozjíždí svůj vlastní business, máme internety, jedny z nejlepších mobilů na světě, jíme kvalitní jídlo, máme skvělé zázemí a chodíme na kafíčka, do restaurací, do saun a na brunche. Žijeme nezávisle, zapomínáme, co to jsou kompromisy a co to znamená přizpůsobovat se situaci. Jsme tu jen pro sebe navzájem. Mně to svým způsobem vyhovuje, Pořád se mohu cítit svobodná. To, co mi tu představu mírně narušuje, že se cítím hrozně nenaplněná. Prázdná. A nedokážu tu díru v sobě nijak zacelit. Už nepomáhájí krásné hadříky, stoupání po kariérním žebříku anebo tisíc dalších aktivit, které mám a které stěží stíhám. 

Možná právě tyto obavy mě nutí o svém nejhlubším přání mlčet, hlavně před těmi, které miluji a kterých si vážím nejvíc. Protože o sobě pochybuji, že to pak bude přání na obtíž. Že nebudu tak dokonalou mámou, jakou se vykresluji v představách, anebo že naše dítko nebude dar z nebes, nýbrž pěkně nepoladěný dáreček. Že mi bude chybět ta moje životní pohoda, i když se budu cítit úplně plná, možná přeplněná. 

Ne. Pořád je to moje přání dost silné na to, aby se mohlo splnit. Možná ho ale rozšířím trochu víc - přála bych si, aby to bylo přání nás obou. Protože pak by mě nestíhaly ty pochyby, že to třeba nezvládnu - nebyla bych na to přání totiž sama. 

V roce 2017 mi bude 30 let. Přeju si, aby to byl rok dobrý, klidný. Abychom se v klidu přestěhovali, abychom se těšili z nového hnízda, abychom se těšili i z maličkostí a takzvaných samozřejmostí. A abychom už konečně byli tři. 

pondělí 19. prosince 2016

Když v tom lítám


Každá práce má své stinné stránky. Podle mého názoru je temnou stranou personalistiky ukončování pracovního poměru. Ani ne tak ze strany zaměstnance jako spíš to ze strany zaměstnavatele.

Naprosto chápu, že tohle téma je takové spíš senzační. Každý si pod pojmem personalista představuje člověka, který nabírá nové lidi do firmy. Ten, kdo viděl Lítám v tom s Georgem Clooneyem může říct, že personalista vyhazuje lidi, ale většinou je to snaha o vtip a málokdy autorovi dojde, co všechno za tím je. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mi někdo někdy řekl, že se v roli HR něčeho takového dočkám, nebo jestli jsem o tom někdy četla. Nečetla. Viděla jsem jen Lítám v tom s Georgem Clooneyem.

A přesto jeden z mých prvních úkolů v bývalé firmě bylo propustit člověka. Propustit člověka, který moc nefungoval, plácal se v tom a ještě nezapadl mezi ostatní lidi. Byl to mimoň prostě. Vůbec jsem neměla tušení, jak se to dělá, co se dělá, byla jsem rozklepaná, že dokumenty nejsou v pořádku, jsou špatně nachystané, bude tam chyba, může hrozit soudní spor. Nakonec jsem to zvládla. Víte proč? Protože personalista lidi nevyhuje. Ta nejtěžší fáze formulovat jasně a srozumitelně, co na tomhle vztahu nefunguje, je na nadřízeném. Personalista "jen" uklízí. Klidní emoce na obou stranách, trpělivě vysvětluje, je nachystaný s kapesníčky.

Ve své předchozí práci jsem zažila několik různých osobností a reakcí na ukončení a všechny byly dost poučné. Při všech mi nebylo dobře, ale měla jsem vedle sebe někoho (rozuměj přímého nadřízeného daného zaměstnance), se kterým jsme tvořili pár Hodný a Zlý policajt. Naučila jsem se, že je vždycky dobré udělat si nácvik - sejít se před samotnou schůzkou, projít si jednotlivé kroky, sladit se. Chci po těch manažerech, aby si nahlas řekly ty důvody, proč to nefunguje a proč volíme tuhle variantu. Některým se do toho nechce, ale vím své - v hlavě to můžeme mít sebelíp nacvičené, ale vyřčené to zkrátka zní lépe. Hrát role play by ale v takovou chvíli hrozně morbidní.

V nové práci jsem si vysloužila pověst "Smrtky". Nedělám si srandu, opravdu mi tak říkají. Jezdím na pobočky a dost často je to právě kvůli tomu, abych pomohla s takovým rozchodem. Není to nic, na co bych byla hrdá. Protože už vedle sebe nemám tak rovnocenné parťáky. Na jednu stranu se jim nedivím - zdejší nadřízení jsou mladí lidé, někteří z nich nemají ani předchozí zkušenosti s tím, co to znamená být šéfem někoho. Proto jsem tu já, abych je celým procesem provedla, upozornila je, co se může stát a hlavně jim dodala odvahy, že když už udělali to těžké rozhodnutí to ukončit, že to společně dotáhneme. Jen už tu přestávají platit pravidla na Hodný a Zlý policajt. Zpočátku jsem z toho byla vyplašená. Hemží se nám to tu Managery, Senior Managery, Vice Presidenty, ale ve finále je jen málokdo, kdo dokáže v takové situaci ponechat všechny strachy mírně stranou a jednat klidně. Ale ve finále jsem hrozně vděčná, že moje osobní metodologie nácviku tady teprve nachází velké opodstatnění - aspoň ví, do čeho jdou. A hlavně je potřeba je uklidnit. Dodat jim odvahy, utěšit je, povzbudit je, že je to správné rozhodnutí. A novým cílem se stalo, aby se ten nadřízený při nepříjemném rozhovoru nesesypal.

Teď před Vánoci se toho bohužel urodilo hodně. Skoro až žně pro smrtku. Lidsky jsem z toho hrozně smutná. Jednak je mi to líto, jednak před Vánoci?! Ale řekla jsem si, že stejně nic jiného nezbývá a je to moje práce. A neříkám, že se to nepovedlo, že jsme se nakonec nerozešli klidně, ale bylo to těžké. Bylo to těžké, protože nadřízený dokázal dát dohromady jen jednu větu za celou dobu. Smysluplnou. A všechno ostatní jsem musela zvládnout já. Uklidnit situaci, poskytnout povzbuzení nadřízenému, ustát silný tlak od zaměstnance. Tohle všechno v pátek večer.

Zlomilo mě to. Zlomilo mě to vejpůl. Po práci jsem šla do BKN (Bar, který neexistuje), nechala si namíchat drink na utišení nervů, hned po tom jsem zakempila v KFC, dala si tu nejsmaženější věc ever a pak doma, pěkně sama, brečela jak želva. Dvě hodiny. V kuse. Bolestivě. Vytáhla jsem ze sebe všechny ty emoce, které jsem držela v sobě. Odpověděla jsem všem, jak se cítím, proč jsem celý pátek byla nervózní a chodila se zablokovaným krkem. Prostě jsem se musela od všeho očistit. Psychohygiena prostě.

Naprosto rozumím tomu, proč všichni zaměstnanci nesnáší HR - je to banda bab, co nic nedělají, nestíhají, v ničem nevyjdou vstříc, lpí na dodržování pravidel a přísahají na socialistický zákoník práce. Jenže nikdo, kdo nezažil, neví, co všechno se za těmi stohy papírů schovává. Nejsou to jen znalosti praktikování zákoníku práce, základy mzdového účetnictví, náboru, vzdělávání, psychologie, znalosti toho, co firma/jednotlivé oddělení/jednotlivý tým dělá, ale je to i řízení projektů.  A hlavně - dobrý personalista by mě být hlavně lidský a používat selský rozum (proto pohrdám veškerými vyhajpovanými personalistickými přístupy, konferencemi a jiným slepičincem). A tohle mě na tom vlastně baví - ta rozmanitost. Ale stejně jako mě hrozně baví potkávat se s inspirativními lidmi, přímo úměrně mě to i vyčerpává. Právě proto, že musím být odborník na všechno a chyba se neodpouští.

Jenže, taky jsme jen lidi. A zaplaťpánbůh se ten páteční masakr obešel bez masakru. Prostě jsme se v klidu domluvili. A jsem ráda, že tu vnitřní bouřku jsem v sobě udržela až do večera, do klidu, do samoty a nebylo víc zraněných. Že by i tohle začalo být součástí cesty ke zmoudření?